Agility = hbitost, bystrost

Svou hbitost pes předvádí na nejrůznějších překážkách, které připomínají tak trochu koňský parkur, jen jsou o něco menší a velmi různorodé (např. kruh, slalom, houpačka, tunel…). Na jednotlivé překážky navádí psa jeho psovod. Tento sport není zas až tak jednoduchý, jak to na první pohled vypadá – vyžaduje od psa absolutní ovladatelnost a také talent.

Trocha teorie

Agility je, jak již bylo řečeno, psí sport. Cílem je, aby pes překonal co nejrychleji a nejpřesněji překážky a to ve stanoveném pořadí. Pes neběží sám, ale samozřejmě se svým psovodem, který ho na určené překážky navádí. Jestliže na to pouze díváte, řeknete si “Co na tom tak těžkého?”, ale již po pár trénincích si uvědomíte, že je docela náročné psa správně navést na určenou překážku a sám sobě u toho neublížit.

Dva psy

Agiliťácké desatero

  • Na trénink choďte včas. Pejsek by měl přijít na trénink odpočinutý, ne bezprostředně po jídle a také vyvenčený. Psovod v dobré náladě a ochoten se něco nového naučit.
  • Buďte vždy vybaveni pamlsky, aportky a hračkami, se kterými si váš pejsek rád hraje; nezapomeňte také na misku s vodou.
  • Aktivně se zapojujte při stavbě a sklízení parkuru. Pomáhejte ostatním při výcviku se zvedáním tyček, rovnáním tunelu. Ostatní vám také rádi pomůžou.
  • Pokud zrovna necvičíte, nechte svého pejska odpočinout. Nechoďte sami trénovat na překážky. Pokud zrovna cvičí někdo jiný, nenechte vašeho psa volně pobíhat a narušovat výcvik.
  • Výcvik má probíhat plynule, proto dávejte pozor, co výcvikář vykládá. Důkladně si prohlédněte trať před tím, než ji absolvujete se psem. Než na trať s pejskem vyrazíte, musíte přesně vědět, jak chcete pejska vést.
  • Pokud vám není něco jasné nebo chcete s něčím poradit, nebojte se zeptat. Výcvikáři tu jsou pro vás.
  • Pokud vidíte, že je váš pejsek unavený, nesoustředí se, netrénuje s plným nasazením, raději přerušte trénink. Nikdo neposoudí lépe, jak se cítí váš pejsek, než vy.
  • Před běháním pejska rozcvičte. Nikdy by neměl jít běhat ze zavřeného auta či kotce. Podobně hned po běhu pejska nezavírejte. Myslete na jeho zdraví.
  • Věřte svému pejskovi stejně, jako on věří vám. Proto nechoďte na parkur pesimističtí, všechno se dá zvládnout.
  • S vašim pejskem tvoříte tým. Pokud se vám něco nepovede, nemůže za to pejsek, ale vždy vy. Pejsek nesmí poznat, že se nedaří. Vždy ho proto pochvalte a odměňte. Nikdy pejska na parkuru netrestejte. Agility je o radosti z běhání, ne honění se za úspěchem.

Historie

Historie agility ve světě

Agility jako nový sport zřejmě vzniklo v roce 1977, nesporné však je, že v roce 1978 se poprvé představilo na Cruftově výstavě v Londýně. John Varley, jeden z členů organizačího výboru se tehdy rozhodl nabídnout divákům něco víc. Rozšířit a inovovat soutěže poslušnosti. A protože stejně jako psy měl rád i koně, k myšlence nebylo daleko. Oslovil tedy Petera Meanwella a 10.2.1978 odstartovala první soutěž agility. Proti sobě bojovala dvě družstva, každé složené ze čtyř týmů. Reakce přihlížejícho davu diváků byla bouřlivá. Původní exhibice určená pro vyplnění volného času návštěvníků výstavy rychle získala svůj vlastní prostor na slunci. O rok později již na Cruftově výstavě startovalo více týmů a v prosinci 1979 se agility stalo součástí slavné mezinárodní přehlídky parkurového skákání v anglické Olympii. První zkoušky v agility se konaly v roce 1980.

Ze své kolébky se agility rychle šířilo do celého světa. Velkou zásluhu na tom mají Peter Lewis a John Gillbert, kteří s agility cestovali po Evropě i Spojených státech. Z pera Petera Lewise vzešla první kniha o agility, s jejíž pomocí se pravidla a ideály atraktivity parkurového skákání, které má především v Anglii široké zázemí a používá velkého respektu. Systém hodnocení je velmi podobný a (což je důležité) i pro laika velmi srozumitelný a transparentní. Agility má švih, není nebezpečné a nemá omezující kritéria. Ukázky i soutěže měla (možná i díky tomu) všude velký úspěch. K dynamickému rozvoji nové sportoní disciplíny byl jen krůček. V roce 1988 se v Ženevě konalo první Mistrovství Evropy, v roce 1996 pak pod záštitou meziárodní kynologické organizace FCI proběhlo ve Švýcarsku v Morges první Mistrovství světa.

Agility je určeno pro jakýkoli tým. Je to sport, ve kterém neexistuje (nebo by neměla existovat) žádná diskriminace. Protože pořadatel mistrovství světa FCI je organizací, která se primárně věnuje chovu, neumožňuje na svém mistrovství start psů bez průkazu původu a kříženců. V roce 2000 tedy vznikl nový velký mezinárodní závod v agility, který má ambice stát se otevřeným mistvrovstvím světa všech psů – IMCA (International Mix and Breed Championship in Agility). V roce 2002 jeho pořadatelé připravili první mezinárodní závod určený výlučně handicapovaným psovodům, Paraagility World Cup (PAWC).

Historie agility v ČR

Agility má v České republice za sebou více než devatenáct let existence. V roce 1991 je přievzli vystavovatelé, kteří viděli závody a ukázky tohoto sportu na zahraničních výstavách. Následovaly první pokusy s výcvikem, výroba vlastních překážek a založení Klubu agility ČR (1992). Úplně první soutěž v agility se konala ještě v roce 1991 v Praze Královicích, ale větší význam mělo až první Mistrovství republiky ČR, konané v roce 1992 v Říčanech u Prahy. První závodníci agility se vesměs rekrutovali z řad sportovních kynologů, kteří již měli s výcvikem psa vlastí delší zkušenosti. Dnes je situace spíš opačná. Na cvičiště přicházejí lidé, kteří by rádi začali se zábbavným, hravým, ale také smysluplným výcvikem a  pro svého psa volí právě agility. Agility tak přispívá k dobrému jménu rodu Canis, hravou formou napomáhá ke zvládnutí psa, základním návykům poslušnosti a je běžné, že lidé původně nacházejíci v agility krátkodobou zábavu, tímto způsobem najdou cestu i k jiným kynologickým disciplinám – flyballu, záchranařině, stopování, sportovnímu či služebním cýcviku, coursingu atd.

Sportovní dovednosti závodníků agility se rychle rozvíjely. Zpočátku nebývalo výjimkou, že se soutěžící sjížděli na závody, jakmile se jejich psovi podařilo překonat souvisle několik překážek, nebo se na závody jezdili učit překonávat takové překážky, které v jejich sadě ještě chyběly. Na parkuru se běhalo se psem u nohy, všechny překážky se obíhaly tak, aby se pes nedostal zbytečně od levé nohy. Postupně se kvalita týmů zdvihala a v  souččasnosti se již téměř nestává , že by pes a psovod přijeli na první závod nepřipraveni. Zvyšovala se rychlost pohybu na parkuru , a tak zákonitě přišla chvíle, kdy výprava z České republiky poprvé oficiálně změřila síly v zahraničí v mezinárodní konkurenci. Bylo to v roce 1993 na ME v rakouském Linzu. Od té doby se reprezentace ČR pravidelně účastní Mistrovství Evropy  a posléze světa. V roce 2000 jsme se dočkali na MS FCI v Helsinkách prvního medailového úspěchu. České družstvo v kategorii mini (dříve se běhalo pouze ve dvou velikostní chkategoriiích, mini a standard) vybojovalo po špičkovém výkonu třetí místo. Ve stejném roce na neoficiálním MS kříženců v Parmě (IMCA) obsadilo české mini družsvo první místo a  a čeští závodníci obsadili kromě prvního místa jednotlivců mini i další přední pozice. Nechybí ani soukromé výjezdy na závody v cizině, spíše naopak. Čeští závodníci, rozhodčí a instruktoři jezdí stále častěji získávat zkušenosti do zahraničí a z měření sil v jednotlivých soutěžích často vycházejí úspěšně. Základna agility se stále rozrůstá a tento sport láká více a více zájemců o pohyb a souhru se psem. V celé republice pracují na kynoligických cvičištích zkušení instruktoři, kteří vychovávají nové naděje agility. Každý rok se koná řada závodů v sezoně od dubna do října je možné si každý víkend vybírat, roste také počet halových závodů na písku a koberci. Rozvoj agiltiy v České republice zdaleka není u konce. Jeho dynamika je závislá také na mezinárodním vývoji v FCI.